Cena vlastní energie
Přemýšleli jste někdy nad cenou vlastní energie vynaložené
do jakékoliv činnosti? Ve vztahu jednak k tomu, kolik vlastního úsilí do
činnosti člověk vloží a jednak k tomu, co jiného pro něj přínosnějšího,
smysluplnějšího, zábavnějšího by v tu samou dobu mohl dělat? A většinou nedělá…
V mém oboru je velmi obtížné nevyplašit potencionálního
klienta hned ze začátku cenou. Je to asi přirozené, že pokud člověk přijde
s tím, že by rád návrh domu, tak je pro něj jedním ze zásadních faktorů
to, kolik „TO“ vlastně bude stát. Cena je sdělena, vlasy jsou zježeny,
v očích se zračí děs s lehkým opovržením… Po nějaké době sebelítosti,
když jsem si na internetu procházel platy servírek, skladníků, vrátných, atd. jsem
zjistil, že pokud bych se nechal zaměstnat jako oni, kromě stejných peněz by mi
ještě zbylo dost času na mého koníčka – architektování. Ale tudy cesta nevede!
Ještě bych teda rád dodal, že i v mém okolí na tom nejsou kolegové o moc
lépe. V prvé řadě bych tedy rád referenci, jestli to není pouze nějaká
lokální severomoravská deprese, či zda se jedná o globální fenomén. Druhou věcí
je zamyšlení, proč to tak u konkrétních možných zákazníků je a jestli se
s tím nedá nějakým způsobem pracovat. Uvažoval jsem takto:
Prvním východiskem je podlé mého neznalost. Pokud si necháte
opravit auto v autorizovaném servise, tak už nějak tušíte, že to „bude drahé“.
A jste s tím smířeni. Protože máte auto, kde si sami nevyměníte ani
žárovku, jedete za odborníkem, který vám provede diagnostiku, no a to taky něco
stojí. Zkrátka rozumíte tomu, proč takovou makovou částku platíte. Je pravdou,
že někdy sice zaskřípete zuby, ale stejně to dáte, jezdit se totiž dál musí. Stejně
tak když jdete za právníkem, chápete, že zákony jsou neskutečně složité, a
jelikož vám bude radit odborník, který jediný se v té spleti vyzná, holt
vás to bude něco stát.
Dalším faktorem jsou mylné představy. Ať už o tom, že
architekti obecně jsou „drazí“, anebo o tom, že jakmile nejste Jan Kaplický
(kterého tak ještě možná veřejnost registruje), nemáte nárok říct si „velké“
peníze.
Zásadní je však dle mého fakt, že si spousta lidí navíc
myslí, že to „tak nějak zvládnou sami“. Že na tom přece nic není – dům je pár
čar, územní plán omalovánka, ideová studie koláž. Dva večery s manželkou u
vína a máme přece svůj dům snů vymyšlený! A sami a zadarmo! A tady už nám asi
začíná ze země trčet první noha zakopaného psa. Lidé nemají představu, co vlastně
(tvůrčí) práce architektů obnáší. A proto se mnohdy pustí do svého malého -
velkého dobrodružství sami. Začínají si něco malovat a představy jsou obvykle
velkolepé, v prudkém kontrastu k finančním možnostem. Jenže pak, když
na sebe první věci nechtějí sedět, zjišťují, že to tak úplně lehké nebude. Ale
i přesto se stane, že s velkým úsilím načrtnou něco obyvatelného, někdy se
jim na „výkresech“ dokonce objeví i nějaké cizí autorizační razítko. Nicméně,
pak začíná druhá, snad ještě větší škola. Dámy a pánové, stavební úřad! Po
prvních návštěvách se obvykle zdá všechno ztraceno. Někdy však podá pomocnou
berličku kamarád architekt, projektant, nebo samotná Fortuna. Stává se také, že
se nakonec vůbec nestaví a stavebník odchází s hlavou svěšenou. V každém
případě závěr je obvykle naprosto stejný: „Kdybych to byl býval věděl, klidně
ty peníze za to všechno zaplatím!“
Jenže Bych už dávno utekl a vy můžete jen sarkasticky
pronést – já jsem ti to říkal… Co ale s tím? Jakým způsobem přimět lidi,
aby po první schůzce neodcházeli s vidinou vlastního večerního pokusu o
projektování, ale aby pochopili, co jim můžete nabídnout? Jakým způsobem vést
jednání, možná spíše prezentaci, aby to všechno klienti pochopili? Nebo je
nechat raději být a cílit na jiné, uvědomělejší potenciální zákazníky?
Lidé – klienti – si však neuvědomují ještě jednu zásadní
věc. A to, že se svému domku budou věnovat ve svém „volném“ čase. V době,
kdy jinak mohli relaxovat, být na výletě, pracovat, věnovat se dětem a nevím co
všechno, budou muset vymýšlet, vyřizovat, objíždět, přivážet, dovážet,
telefonovat, … A teď se konečně dostáváme k hodnotě vlastního času. V době,
kdy se věnuji něčemu, čemu nerozumím a nechci to dělat, se přece můžu věnovat
něčemu, co mě baví, třeba ještě vydělám a pak zbude čas i na odpočinek. Tohle
přemýšlení je většině lidí bohužel naprosto cizí. V jejich představě je
pouze – ušetřím! Ale co vlastně ušetří? Peníze? Čas? V konečném důsledku
možná, opravdu možná trochu peněz. Protože z důvodu objektivity započítáme
právě i jejich strávený čas, zjistíme, že kromě toho, že strávili XY dní
vlastním úsilím, by si za tu dobu vlastně vydělali na to, co po nich chtěl za
projekt a vyřízení architekt.
Tohle všechno ale víme. Otázka však opět zní, jak s tím
pracovat? Co můžeme (jako architekti) udělat, aby lidé chápali, proč by vlastně
architekta měli chtít, čím jim může být užitečný a proč pro ně má být důležitý?
Myslím si, že prvním krokem a následně i cestou může být právě (vhodná) osvěta.
Co si o tom myslíte vy? Budu velice rád, když vyplníte krátký dotazník,
Přeji vám krásný den :-)
