středa 4. března 2015

13 LAVIČKA + STŘECHA = LIDÉ

Po delší době další článek z cyklu Brušperk – město s vizí. Tentokrát Vám nabízím příklad realizace, na němž bych rád ukázal efekt generování dalšího potenciálu.
Odpočívadlo, foto Ing. arch. A. Kobližka

Společně s cyklostezkou z Brušperka do Staré Vsi n. O. vzniklo někde napůl cesty mezi těmito obcemi i odpočívadlo. Většina z vás zřejmě dobře ví, kde přesně se odpočívka nachází, pro nezasvěcené – stojí uprostřed polí a luk, nedaleko čističky odpadních vod. O té ale při konzumaci svačinky či jiném občerstvování se ani nevíte.
Ještě donedávna jsem tudy jezdíval poměrně často, minimálně jednou týdně, a téměř vždy na odpočívadle někdo byl. O víkendech měli převahu samozřejmě cyklisté a jiní výletníci, přes týden to byly větší či menší skupinky mládeže. Několikrát se mi stalo, že jsem cestu musel absolvovat v dešti, a dokonce i tehdy tam někdo byl… Co zásadního z toho plyne?

Jednoduše řečeno, lidé se obvykle nezastaví tam, kde nic není. Ale jakmile vytvoříte vhodné podmínky, umístíte lavičku, nebo jí dokonce dáte intimitu nějakým zastřešením, v tu ránu tam máte lidi. Mnohdy až tolik, že nevíte, co s nimi. To je zase příklad posezení u dětského hřiště v blízkosti Ruskovy lávky. Tam se mládež shlukuje do té míry, že je mnohdy (především v noci) až nepříjemné a nervózní procházet kolem. Je to podobný případ jako s děcky, co vidíte posedávat po autobusových zastávkách. Prostě hledají úkryt, a zastávka splňuje veškeré požadavky – lavička + střecha.

Posezení u Ruskovy lávky, foto z www.mapy.cz

V některých případech (dle marketingové poučky, že i slepá veverka najde nějaký ořech) nemusíte udělat vůbec nic, a přesto lidé nějaké, byť krajně nevhodné místo osídlí. Jejich touha setkávat se v „intimním“ prostředí je tak silná, že si prostě nějak poradí. To je příklad místa za obchodním domem Ještěr ve Frýdku-Místku, kde se na zadním schodišti u výduchu klimatizace scházejí a klábosí mladí lidé.

Schodiště za Ještěrem, foto Ing. arch. A. Kobližka

Nicméně, zpět k brušperskému odpočívadlu. Je to pěkný příklad toho, jak v určitém místě přimět (ve smyslu umožnit, nabídnout) lidi k zastavení. Někdy je právě toto záměrem a považujeme úkol za splněný, jindy se to děje tak nějak mimoděk. V každém případě, tam kde už se lidé jednou zastaví, je možné jejich přítomnosti dále využít – občerstvením, stánkem, krámkem, vyhlídkou, informační tabulí, krátkou naučnou stezkou, … atd. a toto pak na sebe může (nemusí) nabalovat další a další aktivity. Samozřejmě, ne vždy je to žádoucí – asi bychom u našeho odpočívadla nechtěli přílišný ruch, jež by klidné místo proměnil v cirkus, nicméně jako příklad to poslouží dostatečně.

Proces kumulace aktivit lze pak využít v práci s městem na všech úrovních. Ne příliš zdařilým příkladem takovéhoto počínání je pak naše základní škola – hala – bazén – hřiště. Samo o sobě by to nebylo nic špatného, ovšem do daného prostoru sevřeného ze tří stran souvislou zástavbou rodinných domů, ze čtvrté strany školkou a obchodním domem, je to zcela neúměrné. Jednoduše řečeno, dané místo je zamýšlenému účelu (tak, jak je realizován) malé. A to nejen samotným stavbám, rovněž také infrastruktuře, ponejvíce dopravní. Parkovací plochy se dostavují, kde jen to jde, rozptylové plochy dohromady žádné, vše jaksi stísněné, namačkané na sobě. Jistě by tento problém částečně zmírnila i architektonická forma staveb, to se však v tomto případě bohužel nestalo. Takže to, že do místa přivedeme lidi a dáme jim příležitost rozličných aktivit, se nám v tomto případě může vrátit negativně – jednak v podobě nákladů na řešení problémů nevhodného místa – parkování, infrastruktura, doprava, atd., tak sekundárních problémů – zvýšená dopravní zátěž = hluk, nebezpečnost, zvýšený pohyb lidí v blízkosti rodinných domů – opět hluk, nepořádek, atd. Kdyby byl alespoň okolní veřejný městský prostor upraven vlídně. Bohužel ani to se nestalo. Kolem sportovní haly jdete tak, abyste ji minuli co nejrychleji. Auta jedno na druhém, v nejexponovanějším vystrčeném rohu haly vystavené popelnice. Krása.

Pohled na sportovní halu, foto z www.mapy.cz
Pohled na sportovní halu, naštěstí bez popelnic na rohu, foto Ing. arch. Antonín Kobližka

Bazén bude opakem – kolemjdoucím se bude nabízet zajímavý pohled na koupající se. Otázkou je, zda koupající se občané budou sdílet nadšení z toho, že jsou pozorováni jako rybky v akváriu. Co se týče samotných terénních (nejlépe zahradních) úprav kolem bazénu, necháme se překvapit…

Bazén s přilehlým chodníkem, foto Ing. arch. Antonín Kobližka
Bazén, pohled přes roh zahrady, foto Ing. arch. Antonín Kobližka

Závěrem lze tedy říct, že s potenciálem místa je nutno zacházet velmi citlivě, aby opravdu naplnil očekávání. To, co se povedlo s odpočívadlem na periferii, se v samotném městě zatím moc nedaří. Tak nezbývá než doufat, že obecně vysoce přizpůsobiví lidé si na to nějak zvyknou.