Po delší
době další článek z cyklu Brušperk – město s vizí. Tentokrát Vám
nabízím příklad realizace, na němž bych rád ukázal efekt generování dalšího
potenciálu.
Odpočívadlo, foto Ing. arch. A. Kobližka |
Společně s cyklostezkou z Brušperka do Staré Vsi n. O. vzniklo
někde napůl cesty mezi těmito obcemi i odpočívadlo. Většina z vás zřejmě
dobře ví, kde přesně se odpočívka nachází, pro nezasvěcené – stojí uprostřed
polí a luk, nedaleko čističky odpadních vod. O té ale při konzumaci svačinky či
jiném občerstvování se ani nevíte.
Ještě donedávna jsem tudy jezdíval poměrně často, minimálně jednou
týdně, a téměř vždy na odpočívadle někdo byl. O víkendech měli převahu
samozřejmě cyklisté a jiní výletníci, přes týden to byly větší či menší
skupinky mládeže. Několikrát se mi stalo, že jsem cestu musel absolvovat
v dešti, a dokonce i tehdy tam někdo
byl… Co zásadního z toho plyne?
Jednoduše řečeno, lidé se obvykle nezastaví tam, kde nic není. Ale
jakmile vytvoříte vhodné podmínky, umístíte lavičku, nebo jí dokonce dáte
intimitu nějakým zastřešením, v tu ránu tam máte lidi. Mnohdy až tolik, že
nevíte, co s nimi. To je zase příklad posezení u dětského hřiště
v blízkosti Ruskovy lávky. Tam se mládež shlukuje do té míry, že je mnohdy
(především v noci) až nepříjemné a nervózní procházet kolem. Je to podobný
případ jako s děcky, co vidíte posedávat po autobusových zastávkách. Prostě
hledají úkryt, a zastávka splňuje veškeré požadavky – lavička + střecha.
Posezení u Ruskovy lávky, foto z www.mapy.cz |
V některých případech (dle marketingové poučky, že i slepá veverka
najde nějaký ořech) nemusíte udělat vůbec nic, a přesto lidé nějaké, byť krajně
nevhodné místo osídlí. Jejich touha setkávat se v „intimním“ prostředí je
tak silná, že si prostě nějak poradí. To je příklad místa za obchodním domem
Ještěr ve Frýdku-Místku, kde se na zadním schodišti u výduchu klimatizace
scházejí a klábosí mladí lidé.
Schodiště za Ještěrem, foto Ing. arch. A. Kobližka |
Nicméně, zpět k brušperskému odpočívadlu. Je to pěkný příklad
toho, jak v určitém místě přimět (ve smyslu umožnit, nabídnout) lidi
k zastavení. Někdy je právě toto záměrem a považujeme úkol za splněný, jindy
se to děje tak nějak mimoděk. V každém případě, tam kde už se lidé jednou
zastaví, je možné jejich přítomnosti dále využít – občerstvením, stánkem,
krámkem, vyhlídkou, informační tabulí, krátkou naučnou stezkou, … atd. a toto
pak na sebe může (nemusí) nabalovat další a další aktivity. Samozřejmě, ne vždy
je to žádoucí – asi bychom u našeho odpočívadla nechtěli přílišný ruch, jež by
klidné místo proměnil v cirkus, nicméně jako příklad to poslouží
dostatečně.
Proces kumulace aktivit lze pak využít v práci s městem na
všech úrovních. Ne příliš zdařilým příkladem takovéhoto počínání je pak naše
základní škola – hala – bazén – hřiště. Samo o sobě by to nebylo nic špatného,
ovšem do daného prostoru sevřeného ze tří stran souvislou zástavbou rodinných
domů, ze čtvrté strany školkou a obchodním domem, je to zcela neúměrné.
Jednoduše řečeno, dané místo je zamýšlenému účelu (tak, jak je realizován) malé. A to nejen
samotným stavbám, rovněž také infrastruktuře, ponejvíce dopravní. Parkovací
plochy se dostavují, kde jen to jde, rozptylové plochy dohromady žádné, vše
jaksi stísněné, namačkané na sobě. Jistě by tento problém částečně zmírnila i
architektonická forma staveb, to se však v tomto případě bohužel nestalo.
Takže to, že do místa přivedeme lidi a dáme jim příležitost rozličných aktivit,
se nám v tomto případě může vrátit negativně – jednak v podobě nákladů na řešení problémů
nevhodného místa – parkování, infrastruktura, doprava, atd., tak sekundárních
problémů – zvýšená dopravní zátěž = hluk, nebezpečnost, zvýšený pohyb lidí v blízkosti
rodinných domů – opět hluk, nepořádek, atd. Kdyby byl alespoň okolní veřejný městský
prostor upraven vlídně. Bohužel ani to se nestalo. Kolem sportovní haly jdete
tak, abyste ji minuli co nejrychleji. Auta jedno na druhém, v nejexponovanějším
vystrčeném rohu haly vystavené popelnice. Krása.
Pohled na sportovní halu, foto z www.mapy.cz |
Pohled na sportovní halu, naštěstí bez popelnic na rohu, foto Ing. arch. Antonín Kobližka |
Bazén bude opakem – kolemjdoucím se bude nabízet zajímavý pohled
na koupající se. Otázkou je, zda koupající se občané budou sdílet nadšení z toho,
že jsou pozorováni jako rybky v akváriu. Co se týče samotných terénních
(nejlépe zahradních) úprav kolem bazénu, necháme se překvapit…
Bazén s přilehlým chodníkem, foto Ing. arch. Antonín Kobližka |
Bazén, pohled přes roh zahrady, foto Ing. arch. Antonín Kobližka |
Závěrem lze tedy říct, že s potenciálem místa je nutno zacházet velmi citlivě, aby opravdu naplnil očekávání. To, co se povedlo s odpočívadlem na periferii, se v samotném městě zatím moc nedaří. Tak nezbývá než doufat, že obecně vysoce přizpůsobiví lidé si na to nějak zvyknou.
Žádné komentáře:
Okomentovat