03          FENOMÉN SUBURBANIZACE

S fenoménem suburbanizace se snad již setkal každý z nás, ať již vědomě či nevědomě. Zjevným a snad nejznámějším „příznakem“ jsou tolik kontroverzní a diskutovaná satelitní městečka. Obecně by se však dal tento pojem vysvětlit jako odliv obyvatel z centrální části měst na jejich periferie, ať už za bydlením, či za prací. A jaké to má důsledky? Pokud to chcete zažít na vlastní kůži, zajeďte si třeba na Masarykovo náměstí v Ostravě v neděli odpoledne. Totální pusto v místě, kde by člověk očekával nejintenzivnější společenský život. Obchody vesměs zavřené, v restauracích a kavárnách prázdno, na ulicích už chybí jen stepní běžec (stepní rostlina). Významně se tím v naší společnosti projevuje důsledek konzumního způsobu života. Veškeré sociální aktivity, co se kontaktu s jinými lidmi týče, se totiž přestěhovaly do nákupních center, pro která však uprostřed města není místo, a navíc tam chceme pohodlně dojet autem. A z nákupního centra chceme do klidného domu – bunkru, obráceného zadkem do ulice, obehnaného dvoumetrovou zdí, za níž je hektar zahrady s bazénem a lesem. A nedej bože, pokud nás zahlédne soused. Nebo my jeho…

Měřítko štěstí? Vlastní dům, vlastní zahrada, vlastní auto…

Daň za tento nastolený trend je však příliš vysoká. Cíleně si totiž devastujeme následující generace a budoucnost lidstva obecně.

Na tomto místě uvedu pro ilustraci několik aspektů, jež se sebou suburbanizace přináší:

a-   Krajina –bezohledné rozpínání se do volné krajiny, které čím dál rychleji ubývá, neboť obecně panuje přesvědčení, že: čím dál v lese – v „klidu“, tím přece lépe. Vznikají tak satelitní městečka – tzv. sídelní kaše – urban sprawl - nejméně udržitelná forma bydlení. Pro zájemce bych doporučil skvělou knihu zabývající se touto tematikou – Sídelní kaše od architekta Pavla Hniličky. Velmi poutavě a pochopitelně zde prezentuje problémy související s touto tematikou. Značná pozornost se tomuto fenoménu věnují i na webových stránkách http://www.suburbanizace.cz/

b-   Doprava – na periferii se dostáváme téměř vždy autem. V důsledku krátkozrakosti řezníků parcel nezůstává žádné místo na veřejný prostor, natož veřejné instituce. Proto musíme opět kamkoliv autem – obchod, škola, kadeřník, kino, prostě všude. Kromě přímých důsledků jako jsou exhalace, hluk apod. jsou zde i důsledky nepřímé – potřeba sjízdných cest, potřeba jejich údržby, potřeba veškeré technické infrastruktury včetně pouličního osvětlení apod. + potřeby energií na zřízení a údržbu toho všeho. V konečném důsledku na to doslova doplatíme všichni.

c-    Socializace – to, že si postavíme dům čelem do zahrady, je sice fajn, nikdo nás nebude „rušit“, ovšem přicházíme tak o jakoukoliv možnost začlenit se do místní komunity, natož ji vůbec vytvořit. Všechno je o potkávání se, a pokud nemáme možnost souseda potkat jak je týden dlouhý, těžko k nám pak přijde na zahradní párty. Děti nic nepožene ven od počítače, pokud neuvidí, jak si sousedovic kluci hrají na zahradě na četníky. Člověk je podstatou tvor společenský a mě osobně velice mrzí, že se vlastní hloupostí připravujeme o část našeho lidství. Důsledky nechť si pozorný čtenář vyvodí sám, jsou nedozírné.

d-   S výše uvedeným souvisí aspekt kulturní. Ať už kulturu chápeme ve smyslu uměleckého vyžití, nebo jako lokální charakter komunity. Separací a virtualizací se jakákoliv pro člověka tolik potřebná diferenciace stírá…

e-  Ekonomické hledisko – jednak souvisí s výše zmíněnou dopravou a jejími důsledky, jednak i s tím, že zjednodušeně řečeno zůstávají opuštěná centra měst a nevíme, co s nimi, naopak zahlcují se periferie, pro jejichž fungování je zde funkcí a vybavenosti nedostatek. Jako začarovaná spirála. Následně se vydávají velké finanční prostředky na revitalizace opuštěných, mnohdy již zdevastovaných částí center a opět to většinou zaplatí všichni.

Co se týče našeho malého městečka, situace je poplatná obecnému trendu. A tak můžeme při procházce vidět, jak se nové domy pomalu rozlézají tam, kde ještě před nedávnem byly louky. Přibývá obyvatel, jejichž původním bydlištěm byla Ostrava…

Pravda, v Brušperku to má ještě trochu jinou příchuť, co se „prodeje“ pozemků týče. Pak taky můžeme vidět, jak si přeKupník koupí pozemek, ten co nejvýhodněji (většinou = nesmyslně) rozparceluje, samozřejmě i s budoucími příjezdovými cestami k jednotlivým parcelám. Ty ovšem velkoryse daruje městu, aby se veškeré náklady na tyto komunikace přenesly z jeho beder na „cizí“. A hlavně – jen blázen by to pak koupil, že… Pak přijde stavebník, pozemek si koupí a začne stavět. A jelikož zde neexistuje jakákoliv regulace, v drtivé většině případů je to pseudobarokní podnikatelský hnus projektovaný opět jen na byznys – navíc pojednaný a umístěný na pozemku tak, že devastuje i to poslední, co z nějakého veřejného prostoru zbylo. Nabízí se otázka, jaké takové prostředí vyprodukuje jedince, když jejich žití růst formuje jen a pouze byznys ve všech možných představitelných formách… Minimálně k zamyšlení.

Prakticky ovlivnit toto dění dokážou nástroje územního plánování – viz můj předchozí článek. Opět vyjádřím svou víru v to, že nový územní plán bude kvalitní. Ovšem jakýkoliv regulační plán zde stále neexistuje. Jak pro městskou památkovou zónu, tak pro oblasti plánované nové zástavby. A pravděpodobně ani dlouho existovat nebude. Škoda.

Jedinou možnou cestou z trendu suburbanizace je uvědomění. Lidé by měli pochopit kvality městského života a taky to, že pokud něco ve městě nefunguje, mohou si za to většinou sami. Samozřejmě ne všichni mohou žít ve městech, ovšem rozhodně by se neměla tak bezhlavě vylidňovat. Za chvíli bychom taky nemuseli mít kam jezdit na výlety.

Pár slov ohledně ZUŠ

Rozhodl jsem se reagovat na projekt nové ZUŠ v Brušperku, neb k tomu opravdu nelze mlčet. Rád bych jen zhodnotil několik skutečností.

Pan architekt Podraský již rekonstrukci celé školy velmi trefně několikrát komentoval, a tak si i já dovolím přidat pár slov. Jelikož jsem měl možnost stavbu si poměrně důkladně prohlédnout, nemohu bohužel souhlasit ani s tím, že je projekt v pořádku po stránce stavařské, či technicistní. Bohužel právě naopak. Je to čítankový příklad toho, jak lze mrhat „veřejnými“ penězi. Je naprosto zjevné, že byl projekt šit horkou jehlou a ještě rychleji byl realizován. Zvláštní, že nikdy není čas udělat věci jednou dobře, ale vždycky je čas udělat je pak znovu…

V různých diskuzích byla nakousnuta potřeba vypořádat se s nedostatky doposud stávající budovy LŠU. Budiž, ale takto?

Pokud by se nad tímto problémem zamýšlel logicky uvažující člověk, předpokládám, posloupnost těchto otázek, k nimž by postupně dospěl:

1. Jak se se stávajícím problémem vypořádat?
2. Ve stejné budově či jinde?
3. Pokud jinde, tak kde?
4. Šlo by to realizovat v rámci základní školy?
5. Pokud ano, zajatých podmínek?
6. Klady x zápory?
7. Je to akceptovatelné a přijatelné z hlediska veřejného zájmu, tzn. ne MÉHO?

Pokud by si položil těchto pár otázek a rozumně by si na ně odpověděl, neměli bychom se o čem bavit…

Pojďme se na to nyní podívat od bodu 4.

V křídle bývalého dětského domova by to jistě za jistých okolností šlo. Bohužel, téměř vše je otázkou peněz, ve stavařině to platí dvojnásob. Vše je nějakým způsobem řešitelné, ovšem ten výsledek…

            Zkrátka, odpověď zní ANO, dále k otázce 5.

Zde figuruje několik zásadních faktorů.

• Peníze – je jich téměř vždy málo, obzvláště na věci veřejně prospěšné.
• Čas – toho je většinou ještě méně, závisí na něm totiž již zmíněné peníze = čím rychleji, tím víc ušetříme, případně tím máme šanci nějaké peníze odněkud získat. Smutné.

V souvislosti s výše uvedenými faktory lze zmínit rovněž profesní kvalitu dodavatelů. Kdo vám rychle a za málo peněz udělá něco dobře? Ať už je to projekt, nebo dodávka stavby… A zase trpí kvalita. Smutné. Ve finále na to ale doplatí každý z nás*, to již těm rozhodujícím slepcům jaksi nedochází. Dále zde můžeme započítat spoustu dalších otázek typu, co všechno by se muselo předělat, jak by to s čím mohlo souviset a podobně. Obecně tyto úvahy ale vycházejí z toho, že jasně víme, co chceme, že máme kvalitní stavební program. Jednoduše řečeno jasně formulované podmínky, jak, co a kde má být a fungovat. Už o tomhle v souvislosti s „naším“ projektem velmi pochybuji, neb jinak by se nemohlo stát tolik zásadních nonsensů. Začíná to již „hlavním vstupem“. Někde za rohem, požárními dveřmi, přímo do spojovacího krčku základní školy. Bez zádveří, bez čistící zóny, nepřístupný bezbariérově. Stěží si lze představit horší kombinaci. Dále vstup do samotného křídla. Dveřmi v rohu, nad nimi ohyzdná vzduchotechnika. Vstupujeme do potemnělé chodby prázdného přízemí, vedeného jako rezerva pro bazén. Následuje schodiště, opět bez bezbariérového přístupu. Opravdu pozoruhodné, zajímalo by mě, jakým způsobem si stavební úřad poradil s vyhláškou č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Když už jsme se ale dostali do 2. nadzemního podlaží, čeká nás hned několik paradoxů. Po levé straně umístěná školní družina. V ZUŠ? Nelze se ubránit údivu, navíc, když se člověk zamyslí, kdo se např. bude starat o úklid? LUŠ či ZUŠ? Zde se rovněž dostáváme k problémům dispozičním. Vždycky jsem zastával názor, že architekt má moc udělat skrze budovy lidi šťastnými, ale také, že je dokáže pořádně naštvat a téměř jim zničit životy. Možná se to bude jevit trochu přehnané, ale nyní se dostávám k výše uvedenému odkazu *. Dovolím si malý příklad. Chodby nové ZUŠ jsou akusticky katastrofální. Už dva lidi si díky nekonečnému dozvuku nerozumí, Nedej bože, když se tam potká několik dětí a tři další mají vedle v učebnách výuku. Hlukově agresivní prostředí, navíc to velké měřítko chodeb, je tím více pro děti velmi nepříjemné. Dítě do takové hudební školy nebude rádo chodit. Nebude rádo ani doma cvičit. Z čehož zase nebude mít radost rodič… skončit to může různě, ale na počátku tohoto procesu je projektant. Dalším příběhem je umístění ředitelny – rovněž v 2. nadzemním podlaží. To by samo o sobě nevadilo, smutné ale je, že je to mimo většinu učeben. Téměř celé toto podlaží zabírá totiž výtvarná výchova. Tohle se zase negativním způsobem projeví v kontaktu ředitel – učitelé. Ve staré budově byla ředitelna v srdci, v samém komunikačním uzlu. Paní ředitelce stačilo vyjít na chodbu, nebo jen nechat pootevřené dveře, a mohla být v kontaktu s okolím a mít „vše pod kontrolou“. To je ve stávajícím řešení nemyslitelné. Bohužel. Lidské vztahy, ať už pracovní, či osobní, jsou založeny na osobním kontaktu. Tady byla tato věc zcela ignorována. Ve 3. nadzemním podlaží nás čekají jakési podivně zkosené místnosti a sál. Kdyby člověk projektující tuto rekonstrukci měl alespoň elementární znalosti o akustice sálů, nikdy by tohle řešení nedovolil. Už základní proporce jsou jednoduše špatně. Pokud chceme mít sál typu „shoe box“, měl by mít určitý - správný poměr stran, čemuž zde tak bohužel není. Je to chybka  anebo výsměch? Jistě, umíme to řešit technicky – ozvučení, různé akusticky odrazivé a pohltivé materiály, ale proč? Proč, když to jde jednoduše, jen stačí chvíli přemýšlet. Zastavit se a zapřemýšlet… A tak by se dalo pokračovat, už jen zmíněným plánovaným bazénem…

Nicméně, bod číslo 6. Nechť si každý popřemýšlí sám. Mě nenapadlo nic. Z toho, že ke stávající základní škole umístíme sportovní halu, bazén, a lidovou školu umění by se za jistých okolností dalo vytěžit. Ale takto, soudruzi, rozhodně ne. Dal se zde vyrobit nádherný veřejný prostor. Pozdě. Alespoň pro několik dalších generací.

A finální odpověď na otázku č. 7. Pokud jsme tedy dospěli k závěru, že takto ne, že to lze jinak a mnohem lépe, pak by to tedy mělo být jinak. Pokud se nám nejedná jen o vlastní zájem…

Úmyslně jsem nezmínil zásah do zbytku základní školy. K tomuto tématu se hezky včera 17. 9. 2012 rozepsal pan architekt Adam Gebrian v deníku Metro na straně 17. (http://www.metro.cz/ctete-metro.aspx?datum=17.%209.%202012) Velice trefně vystihuje podstatu věci a celkem přesně to sedí i na brušperský případ. S tím rozdílem, že zde se škola za památku nestihla vyhlásit.

To, co se děje s původní budovou LŠU by si rovněž zasloužilo vlastní pojednání. Jen krátce, koho to opravdu zajímá a chce v této věci polemizovat, nechť zabrousí do typologických požadavků na mateřské školy. Platí zde obecně vše to, co již bylo uvedeno výše.

Celkově je rekonstrukce základní školy a znásilnění křídla dětského domova projevem naprostého ignorantství a sobeckosti. Není v tom nic osobního, je to čisté konstatování faktu. Postavím se před toto dílo a tato slova mi vytanou na mysli. Myslím přitom na děti, které tam budou chodit, kantory, kteří tam budou muset pracovat a koneckonců i nezúčastněné kolemjdoucí, co to budou jen tak míjet.

Zajímalo by mě, zda lidi, kteří tvrdí, že „je to pěkné“, uvažovali ještě nad něčím jiným, než nad barvou fasády…

A poslední otázka, kterou si kladu, je, jak je možné, že naši společnost stále vedou lidé, kteří toto dovolí. Není na čase to změnit?