Pár slov ohledně ZUŠ
Rozhodl jsem se reagovat na projekt nové ZUŠ v Brušperku,
neb k tomu opravdu nelze mlčet. Rád bych jen zhodnotil několik
skutečností.
Pan architekt Podraský již rekonstrukci celé školy
velmi trefně několikrát komentoval, a tak si i já dovolím přidat pár slov.
Jelikož jsem měl možnost stavbu si poměrně důkladně prohlédnout, nemohu bohužel
souhlasit ani s tím, že je projekt v pořádku po stránce stavařské, či
technicistní. Bohužel právě naopak. Je to čítankový příklad toho, jak lze mrhat
„veřejnými“ penězi. Je naprosto zjevné, že byl projekt šit horkou jehlou a
ještě rychleji byl realizován. Zvláštní, že nikdy není čas udělat věci jednou dobře,
ale vždycky je čas udělat je pak znovu…
V různých diskuzích byla nakousnuta potřeba vypořádat se s nedostatky
doposud stávající budovy LŠU. Budiž, ale takto?
Pokud by se nad tímto problémem zamýšlel logicky uvažující člověk,
předpokládám, posloupnost těchto otázek, k nimž by postupně dospěl:
- Jak se se stávajícím problémem vypořádat?
- Ve stejné budově či jinde?
- Pokud jinde, tak kde?
- Šlo by to realizovat v rámci základní školy?
- Pokud ano, zajatých podmínek?
- Klady x zápory?
- Je to akceptovatelné a přijatelné z hlediska veřejného zájmu, tzn. ne MÉHO?
Pokud by si položil těchto pár otázek a rozumně by si na ně odpověděl,
neměli bychom se o čem bavit…
Pojďme se na to nyní podívat od bodu 4.
V křídle bývalého dětského domova by to jistě za jistých
okolností šlo. Bohužel, téměř vše je otázkou peněz, ve stavařině to platí
dvojnásob. Vše je nějakým způsobem řešitelné, ovšem ten výsledek…
Zkrátka, odpověď
zní ANO, dále k otázce 5.
Zde figuruje několik zásadních faktorů.
- Peníze – je jich téměř vždy málo, obzvláště na věci veřejně prospěšné.
- Čas – toho je většinou ještě méně, závisí na něm totiž již zmíněné peníze = čím rychleji, tím víc ušetříme, případně tím máme šanci nějaké peníze odněkud získat. Smutné.
V souvislosti s výše uvedenými faktory lze zmínit rovněž
profesní kvalitu dodavatelů. Kdo vám rychle a za málo peněz udělá něco dobře?
Ať už je to projekt, nebo dodávka stavby… A zase trpí kvalita. Smutné. Ve
finále na to ale doplatí každý z nás*, to již těm rozhodujícím slepcům
jaksi nedochází. Dále zde můžeme započítat spoustu dalších otázek typu, co
všechno by se muselo předělat, jak by to s čím mohlo souviset a podobně.
Obecně tyto úvahy ale vycházejí z toho, že jasně víme, co chceme, že máme
kvalitní stavební program. Jednoduše řečeno jasně formulované podmínky, jak, co
a kde má být a fungovat. Už o tomhle v souvislosti s „naším“ projektem
velmi pochybuji, neb jinak by se nemohlo stát tolik zásadních nonsensů. Začíná to
již „hlavním vstupem“. Někde za rohem, požárními dveřmi, přímo do spojovacího
krčku základní školy. Bez zádveří, bez čistící zóny, nepřístupný bezbariérově.
Stěží si lze představit horší kombinaci. Dále vstup do samotného křídla. Dveřmi
v rohu, nad nimi ohyzdná vzduchotechnika. Vstupujeme do potemnělé chodby
prázdného přízemí, vedeného jako rezerva pro bazén. Následuje schodiště, opět
bez bezbariérového přístupu. Opravdu pozoruhodné, zajímalo by mě, jakým
způsobem si stavební úřad poradil s vyhláškou č. 398/2009 Sb. o obecných
technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Když už
jsme se ale dostali do 2. nadzemního podlaží, čeká nás hned několik paradoxů. Po
levé straně umístěná školní družina. V ZUŠ? Nelze se ubránit údivu, navíc,
když se člověk zamyslí, kdo se např. bude starat o úklid? LUŠ či ZUŠ? Zde se
rovněž dostáváme k problémům dispozičním. Vždycky jsem zastával názor, že
architekt má moc udělat skrze budovy lidi šťastnými, ale také, že je dokáže
pořádně naštvat a téměř jim zničit životy. Možná se to bude jevit trochu
přehnané, ale nyní se dostávám k výše uvedenému odkazu *. Dovolím si malý
příklad. Chodby nové ZUŠ jsou akusticky katastrofální. Už dva lidi si díky
nekonečnému dozvuku nerozumí, Nedej bože, když se tam potká několik dětí a tři
další mají vedle v učebnách výuku. Hlukově agresivní prostředí, navíc to
velké měřítko chodeb, je tím více pro děti velmi nepříjemné. Dítě do
takové hudební školy nebude rádo chodit. Nebude rádo ani doma cvičit. Z čehož
zase nebude mít radost rodič… skončit to může různě, ale na počátku tohoto
procesu je projektant. Dalším příběhem je umístění ředitelny – rovněž v 2.
nadzemním podlaží. To by samo o sobě nevadilo, smutné ale je, že je to mimo
většinu učeben. Téměř celé toto podlaží zabírá totiž výtvarná výchova. Tohle se
zase negativním způsobem projeví v kontaktu ředitel – učitelé. Ve staré
budově byla ředitelna v srdci, v samém komunikačním uzlu. Paní
ředitelce stačilo vyjít na chodbu, nebo jen nechat pootevřené dveře, a mohla
být v kontaktu s okolím a mít „vše pod kontrolou“. To je ve
stávajícím řešení nemyslitelné. Bohužel. Lidské vztahy, ať už pracovní, či
osobní, jsou založeny na osobním kontaktu. Tady byla tato věc zcela ignorována.
Ve 3. nadzemním podlaží nás čekají jakési podivně zkosené místnosti a sál.
Kdyby člověk projektující tuto rekonstrukci měl alespoň elementární znalosti o
akustice sálů, nikdy by tohle řešení nedovolil. Už základní proporce jsou
jednoduše špatně. Pokud chceme mít sál typu „shoe box“, měl by mít určitý - správný
poměr stran, čemuž zde tak bohužel není. Je to chybka anebo výsměch? Jistě, umíme to řešit
technicky – ozvučení, různé akusticky odrazivé a pohltivé materiály, ale proč?
Proč, když to jde jednoduše, jen stačí chvíli přemýšlet. Zastavit se a
zapřemýšlet… A tak by se dalo pokračovat, už jen zmíněným plánovaným bazénem…
Nicméně, bod číslo 6. Nechť si každý popřemýšlí
sám. Mě nenapadlo nic. Z toho, že ke stávající základní škole umístíme
sportovní halu, bazén, a lidovou školu umění by se za jistých okolností dalo
vytěžit. Ale takto, soudruzi, rozhodně ne. Dal se zde vyrobit nádherný veřejný
prostor. Pozdě. Alespoň pro několik dalších generací.
A finální odpověď na otázku č. 7. Pokud jsme tedy
dospěli k závěru, že takto ne, že to lze jinak a mnohem lépe, pak by to tedy
mělo být jinak. Pokud se nám nejedná jen o vlastní zájem…
Úmyslně jsem nezmínil zásah do zbytku základní
školy. K tomuto tématu se hezky včera 17. 9. 2012 rozepsal pan architekt
Adam Gebrian v deníku Metro na straně 17. (http://www.metro.cz/ctete-metro.aspx?datum=17.%209.%202012)
Velice trefně vystihuje podstatu věci a celkem přesně to sedí i na brušperský
případ. S tím rozdílem, že zde se škola za památku nestihla vyhlásit.
To, co se děje s původní budovou LŠU by si
rovněž zasloužilo vlastní pojednání. Jen krátce, koho to opravdu zajímá a chce
v této věci polemizovat, nechť zabrousí do typologických požadavků na
mateřské školy. Platí zde obecně vše to, co již bylo uvedeno výše.
Celkově je rekonstrukce základní školy a znásilnění
křídla dětského domova projevem naprostého ignorantství a sobeckosti. Není v tom
nic osobního, je to čisté konstatování faktu. Postavím se před toto dílo a tato
slova mi vytanou na mysli. Myslím přitom na děti, které tam budou chodit,
kantory, kteří tam budou muset pracovat a koneckonců i nezúčastněné
kolemjdoucí, co to budou jen tak míjet.
Zajímalo by mě, zda lidi, kteří tvrdí, že „je to
pěkné“, uvažovali ještě nad něčím jiným, než nad barvou fasády…
A poslední otázka, kterou si kladu, je, jak je
možné, že naši společnost stále vedou lidé, kteří toto dovolí. Není na čase to
změnit?
Žádné komentáře:
Okomentovat